Zpravodajství za každou cenu

Asi málokdo pochyboval, že ztracená Anička nebude už mezi živými. To co si museli prožít rodiče v době, kdy se ztratila i celou tu dobu hledání a nejistoty, si asi nedovede představit nikdo, kdo podobnou tragédii neprožil.

To co předvádí média pod záminkou informování veřejnosti je ale brutální. Přijít o dítě, žít měsíce v nejistotě a nakonec si přečíst v novinách nebo vyslechnout v televizi, že se našlo jeho zetlelé tělo, které vyhrabala divoká prasata, musí být k zešílení. Máme náhubkový zákon, který řeší smí-li být zveřejněno jméno nebo rasa zločince, případně oběti. Tzv. politická korektnost už natolik zatemnila mysl novinářů, že se nikdo neodvažuje nazývat věci pravými jmény. Zato vyzvracet do éteru, pro rodiče Aničky tak bolestivé detaily nálezu těla jejich dítěte, se nezdráhali redaktoři většiny tištěných i digitálních médií. Koho ze čtenářů nebo diváků televize tyhle detaily skutečně zajímají? Jistě většina slušných lidí chtěla vědět, jak to s Aničkou dopadlo, ale tohle? Co slova jako etika, cit, pieta, úcta? Barbarství novinářských hyen samozřejmě nezastaví nějaký další náhubkový zákon. Ostatně novinářskou práci by neměl korigovat žádný zákon. Chybí tu ale elementární slušnost a empatie, o inteligenci velké části „novinářů“ ani nemluvě.

Možná je chyba i v tom, jakými nesmyslnými pravidly se naše společnost řídí. V rámci pseudohumanismu necháme po ulicích pobíhat recidivisty všeho druhu. Kriminálnící požívají ze zákona nepoměrně více ochrany oproti slušným lidem, pro které je porušení zákona (o loupeži či vraždě ani nemluvě) nepřekonatelné tabu. Lidská práva se přiznávají pouze násilníkům a útočníkům. Když slyším o šmejdovi, který byl už patnáctkrát trestán a stejně mu společnost nabídne další možnost krádeže, případně i třeba znásilnění nebo vraždy, adrenalin se ve mně nekontrolovatelně vaří. Já vím, že v této chvíli ještě neproběhl řádný soud, a chycený zločinec nebyl ještě usvědčen, ale pokud byl vrahem Aničky on, měli by s ním do kriminálu okamžitě odejít všichni ti soudci a zákonodárci, kteří recidivu zločinců pomáhají dopustit, včetně toho, který ho odmítl vzít do vazby. Pokud hodně slevím ze svého pojetí humanismu, mohu připustit formu trestního zákona typu dvakrát a dost. Samozřejmě jen a pouze v případě nějakého drobného přestupku. Ale jakýkoliv kriminálník, který je chycen podruhé, má už za mřížemi zůstat do konce života. Což při nucených pracích v kamenolomu a spaní v holé betonové cele není zase tak dlouhá doba. Vrazi mají rovnou od soudu přejít pod gilotinu. Kdyby onen obviněný z vraždy Aničky nebyl po opakovaných pobytech v kriminále neustále znovu a znovu pouštěn na svobodu, mohla si Anička v tuhle chvíli třeba dělat domácí úkoly nebo si hrát s kamarády na hřišti. To jeho lidská práva připravila malé dítě o život. Bohužel, zákonodárci i soudci jistě spí spánkem spravedlivých a ze sna je budí maximálně hrozba snížení jejich vysokých platů o obludných pět procent.

Je to příliš politicky nekorektní, aby o tomhle psala média? Zraňovat pozůstalé je jistě mnohem korektnější a pro „novináře“ také mnohem pohodlnější.