Již nějakou dobu se nelze dívat na českou prvoligovou kopanou jinak, než jako na provinční cirkusovou společnost, jejíž šapitó lze vídat v pravidelných intervalech na mnoha místech naší krásné země.
I zde najdeme klauny, akrobaty, krotitele divokých šelem a samozřejmě „pana šiditele“, jenž je hlavně krotitelem tlustých kapříků. Na místě pilin vidíme zelený pažit. Místo muzikantů s trumpetami na tom pažitu pobíhají pánové s píšťalkami a praporky, jejichž veselé mávání tolik fascinuje chovatele zmíněných kapříků. Samotní hráči (parta zpovykaných milionářů, jak je nazval jeden můj kamarád), tedy co se výsledků týká ty nejméně důležité figurky celého ansámblu, bývají někdy nazýváni gladiátory. Bývají to chlapci dobře živení se slušnou zásobou svalové hmoty. Ti nejchytřejší z nich, u nichž hodnota IQ někdy dosahuje i dvouciferných hodnot, mají předem nastudovanou sofistikovanou strategii, se kterou hodlají pokořit soupeře a na novinářský dotaz ohledně oné cesty vedoucí k vítězství odpovídají po krátkém zamyšlení slovy: „Tak určitě. Chtěli bychom dát víc gólů než soupeř“. S takto impozantní taktikou v mysli se poté všichni přesunou na střed hřiště, které je pro lepší orientaci vyznačeno velkým bílým kruhem. Tam se seřadí pěkně vedle sebe, aby je mohl kapitán spočítat. Při mezistátních zápasech ještě v tuto chvíli začíná hrát hudba, resp. hymny obou zúčastněných států. Pravda, občas se stane, že zazní hymna i úplně jiného státu, případně melodie, které není hymnou žádného známého státního útvaru. To potom bývá oceněno veselými slovy televizních komentátorů, kteří sice záměnu hymny sami nepoznali (ostatně neumí ani vyslovit polovinu jmen hráčů stojících na hřišti), ale dokázali si zprávu o chybně zahrané melodii svižně najít na serverech důležitých tiskových agentur.
Nejlepší výkony ale podávají fotbalisté spolu s realizačním týmem už den dva před samotným zápasem při rozhovorech s médii. To se bijí v prsa a opěvují svou formu a schopnosti. V případě nějaké kvalifikace většinou ani nemluví o zápase nadcházejícím, ale až o těch dalších, protože ten nadcházející je vlastně již předem vyhrán a nemá cenu se s ním zdržovat.
Vrchol představení samozřejmě přichází se zvukem píšťalky hlavního sudího, kterému ještě předchází losování kapitánů obou mužstev ohledně přidělené strany hřiště případně balonu. Krátká chvilka věnovaná losování bývá pro šéfa celého toho cirkusu tím nejnervóznějším okamžikem, neboť najednou vidí ladem ležící minci, kterak bezprizorně letí vzduchem, aby následně přistála opět v cizích rukách. Tato zdraví nebezpečná epizodka ale rychle končí, a velký šéf už si jen pro jistotu přes mobilní zařízení zkontroluje, že kapříci připluli do správného rybníka a napínavé utkání může tedy bezpečně začít.
Ihned po rozehrání se občas stane, že nějaký nedočkavý fotbalový gladiátor zvedne ruce a s přesvědčeným výrazem ve tváři zařve „ofsajd!“. Na to ale rozhodčí, který teprve v šatně dostal papírek se jménem dnešního vítěze a ještě si ho úplně přesně nepamatuje, nemůže přistoupit.
Hra se rozjede a případní diváci mohou konečně začít skandovat a fandit svým týmům, neznaje obsah papírku, který má rozhodčí v kapse u trenýrek. Pro diváka, který si doma zapomněl brýle na dálku, mohou kulisy a zvuky snadno připomínat podobnou hru, jakou vídá v televizi při přenosech třeba z Ligy mistrů.
Umělecké výkony řady hráčů jsou ovšem podobné výkonům hráčů cizích i na těch největších arénách fotbalového světa.
Je zajímavé, že kopálisti se po jakémkoliv střetu (neřku-li faulu) vždy drží za kotník nebo obličej, a nezáleží přitom na tom, kam případný úder schytali. Dochází tak k legračním okamžikům, kdy se útočník natolik poleká blížícího se obránce, že se srdceryvným výkřikem padne na zem už tři metry před ním držíce se oběma rukama za kotník. Jindy se zase po brutálním náznaku šlapáku váli dotčený hráč po zemi, držíce se za hlavu. Pokud ale rozhodčí smrtelný faul neviděl, během pěti vteřin se umírající fotbalista zvedá a sprintujíce po lajně si se zdviženou rukou říká o přihrávku. Občas lze zahlédnout i situaci, kdy hráč v návalu emocí neví, má-li nejdříve padnout na zem s bolestivou grimasou hodnou čtvrceného kacíře na mučidlech nebo se kvapem s rozhořčeným výrazem poslance, nuceným hlasovat o zmrazení platu, vydat protestovat za rozhodčím. Ti lépe trénovaní zvládnou obojí, jen ne vždy ve správném pořadí. Stane se, že se rozběhnou k rozhodčímu a pokud ten okamžitě nevydá domnělého viníka popravčí četě, padnou mu k nohám stylem střeleného partyzána z ruských válečných filmů blahé paměti. Naštěstí mají lékařské týmy kouzelná nosítka, která po položení k téměř již nežijícímu fotbalistovi opět zažehnou jeho životní funkce, magicky zacelí jeho zranění a ten může okamžitě vesele naklusat zpět do arény.
Po 45 minutách vydělávání peněz pobíháním po trávníku si musí sportovci jít odpočinout do šaten a rozhodčí překontrolovat svůj lístek, případně převzít jiný, pokud kapříci ztratili orientaci a přepluli do jiného rybníka. Během přestávky také často dochází k výměně těch hráčů, kteří jsou otrávení tím, že už tři čtvrtě hodiny nepotkali míč a v druhém poločase již nechtějí ztrácet další čas bezcílným pobíháním. Po ukončení zápasu se zástupce poražených vyjádří v tom smyslu, že byli sice lepším týmem, ale bohužel bylo příliš/málo teplo, míč byl příliš/málo kulatý a trávník příliš/málo posečený. Případně došlo k nepředvídatelné události, že totiž nedali více gólů než soupeř, což na poradě proberou, vyhodnotí a příští zápas bude úplně jiný. Při těchto slovech odchází týmový pokladních shánět nové sponzory chovu šupinatců. Samozřejmě existuje obrovský rozdíl mezi ligovým a reprezentačním fotbalem, protože reprezentace má naprosto rozdílné dresy. Při zápasech s cizokrajnými kluby dochází ke svazujícímu údivu nad tím, že cizí fotbalisté hrají naprosto chaoticky, bez předchozí domluvy a někteří z nich dokonce po faulu ani neupadnou, což je více než matoucí.
Dokud se nezmění šapitó a jeho vedení a také navyklá choreografie představení, bude česká fotbalová liga nejen stále vypadat jako cirkus, znít jako cirkus, fungovat jako cirkus, ale bude tak i páchnout.
