Šlendrián, hloupost nebo úmysl?

Jedete si tak po francouzském venkově a uprostřed malého městečka zjistíte, že se nacházíte v ulici s názvem „maršála Göringa“. V sousední vesničce zase projedete ulicí Wehrmachtu, která vás přivede na náměstí Německé armády.

Po příjezdu do hlavního města potom v centru na významné budově  narazíte na obří německou orlici, vyvedenou z barvené mozaiky a na Champs Elysées vám místní Senegalec nabídne zaručeně pravé francouzské kraťasy s padacím mostem a tričko s hákovým křížem. Přijde vám to přitažené za čupřinu v zemi, kterou čtyři roky okupovala vojska nacistického Německa? Bodejť, něco takového je v hrdé Francii nemyslitelné. Ostatně nejen ve Francii. Myslím, že ani v Itálii nenajdete ulici pojmenovanou po Mussolinim. O Německu to samozřejmě platí také.

Tak jak je možné, že v zemi, kterou okupovala a ničila Rudá armáda více než čtyřicet let tu ještě pořád narazíte na ulice „Rudé armády“ (jenom v okresu Praha jich je pět!)? Není problém najít ulice „Koněvova“, Rudoarmějců apod. O „uměleckých“ dílech  opěvujících komunistickou éru či bojové úspěchy sovětských okupantů mluvit netřeba, takových po Čechách najdete plno. Když vidím v blízkosti Karlova mostu v Praze podivné obchodníky s ještě podivnější češtinou prodávat turistům typicky české zboží ve formě vkusných matrjošek s tvářemi Putina, Cheguevary, Lenina a dalších masových vrahů nebo neméně vkusných ušanek se srpem a kladivem nad čelem, otevírá se mi česká rybička v kapse. O nutkavém pocitu zvracet ani nemluvě.

To to vážně nikomu nevadí? Odpovědným politikům to přijde normální nebo mají dost svých starostí s rozkrádáním veřejného majetku? Ještě že si mnozí turisté tohle otřesné zboží koupit nestihnou, protože bývají okradeni dávno před dosažením oněch obchůdků a stánků. Ale jaký obraz o Česku a jeho obyvatelích to vysílá za hranice? Těžko se potom můžeme divit, že nás leckdy v daleké cizině stále ještě považují za součást Ruska.

Peníze, které ze zmíněných stánků tečou do městské pokladny jsou evidentně důležitější než obraz Česka (a Čechů) v cizině. Ostatně se dá předpokládat, že i sami schvalující úředníci města dají přednost přiměřenému bakšiši od prodejců před nehmatatelnou iluzi národní hrdosti. S plnými kapsami národní hrdosti si přece nové auto nekoupí a tak ať žije heslo „po nás potopa“. Je smutné, že český národ, který by rozhodně měl z čeho svou květinu národní hrdosti průběžně zalévat, opečovává ji jen pár dní v roce při občasných sportovních událostech. To potom vídáme národních  vlajek po celé zemi tisíce, slýcháme národní hymnu i spoustu národních písní a kdo neskáče není Čech. Velcí sportovní gladiátoři jsou - obrazně řečeno - vynášeni na ramenou a některé by jásající národ vynesl nejraději až na samotný Hrad. ONI jsou přece ti největší Češi, vzory pro naše děti, polobohové, kteří jdou i se zlomeným prstíkem na sportovním poli padnout za čest a slávu národa! Kdo by si vzpomněl, že i slavná šedesátosmička dala přednost rublům z KHL před národní hrdostí i symbolikou svého čísla na dresu? Nic proti těmto sportovcům, jejichž výkony bývají opravdu obdivuhodné. Také jim z celého srdce fandívám, ale je to pořád jenom sport. Nic víc, nic méně.

Jsou tu přece i důležitější věci a jednou z nich je bezpochyby oprava rozbité národní hrdosti. V tomto boji by Češi – pokud by opravdu chtěli – mohli poměrně snadno vyhrát. Potom by snadno mohli státní vlajku vozit na svém autě celoročně i mimo jakékoliv sportovní akce aniž by to vypadalo směšně.