Tuhle si v Lidových novinách postěžoval Josef Chuchma na tu spoustu nesmyslných příspěvků na Facebooku. Pominu to, že když nechci poslouchat dechovku, nejjednodušším řešením je nenavštěvovat Vlachovku.
Pan Chuchma samozřejmě není sám, kdo se často strefuje do někdy opravdu na první pohled nesmyslných a zbytečných příspěvků. Ve svém článku zmiňuje výkřiky typu „je mi horko/zima“, „jdu na záchod“ nebo co dnes ráno hlásili na nádraží s tím, že nevidí důvod číst tyto bláboly od svých přátel. Zvláště podivné mu připadá tyto příspěvky číst od velmi vzdělaných a jinak úctyhodných lidí. Ale zamyslel se někdy nad tím - a další jemu podobní – co vykládá přátelům třeba v hospodě u piva nebo v kavárně u kávy? Nepovídáme si nad sklenkou něčeho osvěžujícího právě třeba o tom, jak je nám dnes horko, jak jsme v koupelně honili vosu nebo co za blbost hlásili dnes ráno na nádraží? Vždyť je to právě to pěkné klábosení o ničem a o všem, které dělá setkání s přáteli tak příjemným a pohodovým. Ano, přeneseno na písmenka na monitoru bez atmosféry útulné pivnice, mohou tyto krátké a samozřejmě často nedůležité zážitky všedního života vypadat poněkud jednoduše. Jenže kdo by s přáteli neustále probíral filozofické pravdy řeckých myslitelů nebo hlubokomyslně rozebíral vliv kvantové fyziky na mořský příboj v den jarní rovnodennosti? Právě tyhle nedůležité krátké sekvence našich životů skládají obraz našeho světa, který sdílíme s blízkými lidmi. Ostatně, nepůjde-li zrovna o extrémně veselé zážitky okořeněné nějakým trapasem a vlastním brutálním zesměšněním, nikdo z posluchačů kolem stolu si ony zprávičky z našeho každodenního fungování nebude pamatovat déle než nějakých třicet minut. Ne vždy máme možnost se sejít s našimi přáteli u jednoho stolu v restauračním zařízení a tak je logické, že automaticky přenášíme obvyklý způsob komunikace na sociální síť, kde se s těmi lidmi můžeme vídat mnohem častěji. Přiznám se, že mně některé příspěvky zrovna na Facebooku občas taky zvednou ze židle pro svoji (z mého pohledu) naprostou nepotřebnost. Snažím se to ale z výše popsaných důvodů skousnout. Nezvládám to jen v případě, že je takových příspěvků dvacet za odpoledne.
Často potom slýcháme řeči o tom, jak ze světa mizí soukromí, protože o nás všichni – paranoici budou tvrdit, že hlavně všechny tajné služby světa – všechno vědí. Jak už ale bylo mnohokrát řečeno, na internetu se najde jenom to, co tam sám dám. Pokud si nějaké obtloustlá dáma šoupne na profil fotku, kterak se válí někde na pláži, nemůže se potom divit, že se na jiném místě světové sítě vynoří ona fotka s dovětkem o těžké práci záchranářů velryb z Greenpeace, případně módních hlídačů o tom, kterak titěrné puntíkaté plavečky poněkud nesouzní se zásobou ovaru na rok pro hlavní somálské město. Každý asi někdy potkal v MHD telefonující jedince, vyřvávající na celý vůz či vagón leckdy pikantní detaily o návštěvě příbuzných o minulém víkendu, kdy si Madla zlomila ruku při snaze naučit „starýho“ tančit a Pepa spadnul ožralý na kaši do kaše. Ti lidé by se asi divili, kdybychom jim třeba za týden (to už by si telefonát nemuseli pamatovat) prozradili, že známe jména poloviny jejich rodinných příslušníků, lékařskou anamnézu několika jedinců včetně sklonu milého Pepíka k alkoholizmu a přesné datum a místo setkání s příbuznými. A tak je to s tou proklamovanou ztrátou soukromí na webu – co někde vyžvaním, nafotím a zveřejním, stává se informací poletující na vlnách nul a jedniček v nevyzpytatelném oceánu internetu. I proto si zamykáme své byty a domy, aby se třeba naše televize nestala veřejným majetkem, poletujícím z ruky do ruky resp. z ruky do bazaru či maringotky.
Soukromí není přežitkem ani ohroženým druhem, je jen odrazem výše našeho IQ, případně lenosti a „nahákovosti“.
