Trpaslíci ve sněmovně

Bylo nebylo, v jednom velkém domě uprostřed velkého města, žilo 200 trpaslíků. A nebyli to jen tak ledajací trpaslíci. Tito byli malí nejen tělem, ale i duchem. V tom velkém domě, kde většinou přebývali, měli velkou společenskou místnost, ve které se scházeli a kde měl každý trpaslík svoji židličku i stoleček. V této místnosti se mohli scházet, povídat si, hrát karty na svých maličkých počítačích, číst maličké noviny nebo spát, ale také společně rozhodovat o důležitých i nedůležitých věcech.

Většinou se ale domlouvali o věcech, které se jich osobně příliš netýkaly.  Týkaly se ale všech těch velkých lidí všude okolo. Nejen v tom velkém městě, ale i v menších městech a vesničkách široko daleko. Ti velcí lidé byli ale těžko pochopitelní a málo srozumitelní. Většina z nich pořád pospíchala do nějaké práce (to bylo pro trpaslíky úplně neznámé slovo) nebo na nějaké nákupy a podobně, a pořád jenom spěchali, jako kdyby neměli v životě nic jiného k zábavě. Někteří trpaslíci vytušili, že slovo práce má asi něco společného se slovem zaměstnání a říkali si, že ti lidé asi stejně jako oni spěchají do zaměstnání, aby si také mohli dát šálek kávy, přečíst si v klidu noviny a zahrát si karty na svých, jistě velkých, počítačích. I když ale těm velkým, podivným lidem nerozuměli, byli přesvědčeni, že jim musí ten jejich uspěchaný a chaotický život usnadnit tím, že jim ho pořádně a zevrubně zorganizují a naplánují. Vděku se jim ale od lidí nedostávalo, asi proto, že nikdo z lidí nedokázal poznat vrozenou trpasličí dobrotu. I našli se občas lidé, kteří zatoužili stát se také trpaslíky a zkusit lépe ostatním lidem zorganizovat jejich životy. Ale z velkého trpasličího domu se už mezi lidi nikdy nikdo nevrátil, protože kdo se trpaslíkem stane, zakrní, trpaslíkem navěky zůstane a už nikdy znovu nedoroste.  

V té společenské místnosti se ale trpaslíci vyskytovali jen občas, protože nejčastěji se scházeli v jídelně, kde se nejen dobře vařilo, ale všichni trpaslíci tam měli k dispozici i trpasličí ceny. Mnozí si tam také dopřávali trpasličí panáčky alkoholu, po kterých mívali krásně velké opičky. Občas se stávalo, že s takovou opičkou nastoupili třeba do svých autíček a v tom podivném světě venku někomu ublížili nebo něco rozbili. Naštěstí ale jsou trpaslíci opravdu maličcí a před tou velkou spravedlnosti se snadno schovají. A že schovávání se před ošklivými zákony toho ošklivého světa tam venku, patří k jejich moc oblíbeným činnostem. Co ale mají úplně ze všeho nejraději, je vzít si své malé krumpáčky a lopatičky a dvoukoláčky a vyrazit do svých oblíbených dolů rubat zlaté valounky. Moc dobře vědí, že do těch malých, ale dlouhých tunýlků, které vedou k zásobám valounků se ti velcí lidé nevejdou a tak mají trpaslíci všechno zlato jen pro sebe. Pravda, někdy pár zlatých šupinek vynesou se skřípěním zoubků na světlo světa, aby si i ti velcí lidé okolo mohli něco dopřát a alespoň chvilku přestali remcat. Rádi mají trpaslíci i divadlo a tak spojují příjemné s užitečným kdykoliv se mají objevit na veřejnosti. Někteří si navléknou modré čepičky, jiní oranžové, jiní zase třeba černé nebo zelené. Ti nejtrpaslíkovatější trpaslíci, jejichž tatínkové a dědečci také bývali trpaslíky a kteří mají spoustu trpasličích kamarádů daleko (i když ne dost) za horami tam na východě, si oblékají čepičky jasně rudé, s obrázkem nářadí na vnitřní straně a třešničkami místo bambule. Tihle chudáčci ale trpí nevyléčitelnou chorobou komancus malignus nemysliticus, která bývá mezi některými trpaslíky poměrně nakažlivá. Když jsou trpaslíci oblečeni, rozdělí si příslušné divadelní role a opatrně se vydají mezi lidi. Tam se začnou s vážnými až naštvanými tvářičkami mezi sebou hádat a křičet, aby si ti velcí lidé venku mysleli, že se trpaslíci nemají rádi. Když už jsou trpaslíci unavení nebo to nemohou smíchy vydržet, rychle se jdou schovat do svého velkého domu a tam se u svých stolečků bez zábran smíchy zalykají.  Někdy dělá trpaslíkům naschvály pan král, ale nikdy nejde o nic vážného, protože je to nakonec také kamarád, kterého si ostatně donedávna sami vybírali. Pan král je totiž také trpaslík, ale aby to nebylo hned poznat, nosí vysoké boty, aby vypadal velký. A někdy, když nemá dost velké boty, nosí se na ramenou nějakého svého kamaráda a vypadá tak ještě větší. Skoro jako člověk. Má to jen tu nevýhodu, že z cizích ramen se moc špatně ovládá směr chůze. Nedávno sesazený král nepotřeboval vysoké boty, protože měl nevídaně vysoké ego, takže vypadal velký skoro jako člověk. I když se také on rád nechával poponášet od svých kamarádíčků. Ti skuteční, velcí lidé tam venku ale pana krále kupodivu neměli rádi. Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy se provalil do té doby málo známý koníček pana krále – sběratelství psacích potřeb. A když potom obludně nafouklé ego pana krále, kvůli kterému už dokonce ani nevypadal jako člověk prasklo, musel svůj tolik milovaný trůn opustit. Před tím ještě stačil zorganizovat, rovněž nepochopenou a nedostatečně radostně přijatou lidovou zábavu, nazvanou Den otevřených dveří. Když trpaslíci viděli, že se lidé venku začínají nepřiměřeně zajímat nejen o ně, ale i o to, kdo bude novým panem králem, rozhodli se nechat jeho výběr právě na těch divných, velkých lidech. Tak jim tím zamotali hlavu, přidali starostí a rozhodili pozornost, že se u svých lahviček a panáčků ještě dlouho do noci svíjeli smíchy. Smích je ale ráno přešel, když viděli, kdo usedá na slavném hradě na trůn s královskou korunou na hlavě. Uviděli podivnou kreaturu, co chvíli značně nastydlou, s odulými tvářemi a stářím zamlženým pohledem, kterak nemotorným, zavirovaným krokem bloudí chodbami.  Po pár slovech jim ale spadly kamínky ze srdíček. To podivné, ošklivé, kymácející se monstrum má jen veliké tělo jako člověk, ale duší, duší je trpaslík jako oni! Není se tedy čeho bát, mohou se zase polaskat se svými krumpáčky a lopatkami a vzhůru do dolů!