Legrace v Drážďanech

Tak jsme se zase jednou rozhodli opustit České luhy a háje a vydat se na dobrodružnou objevitelskou cestu do nedalekého zahraničí. Naši touhu po architektonických veledílech jsme se rozhodli uhasit v turisticky oblíbených Drážďanech. Samozřejmě jsme věděli, že bylo toto město koncem druhé světové poškozeno bombardováním, o to více jsme ale byli právě zvědaví, jak se s tím soudruzi z EnDéEr poprali.

Tuto zahraniční cestu jsme se rozhodli absolvovat na palubě lodi, vyrážející z Děčína. Z kotviště měla naše loď odrážet už v devět hodin ráno, což znamenalo vyrazit z chalupy v půl sedmé a tedy nastavení budíku na tři čtvrti na šest. Hodinka cesty autem do Dečína utekla jako nic a brzy jsme se tak mohli v přístavu zařadit do nedlouhé fronty zájezduchtivých lidí. Už na stránkách plavební společnosti jsme se dočetli, že cesta do Drážďan přes Hřensko bude trvat asi čtyři hodiny a cesta zpátky asi sedm.

Jako zkušení mladí (tedy duchem) cestovatelé jsme usoudili, že těch pár hodin na moderním škuneru přežijeme v pohodě a s úsměvem na rtech. Usadili jsme se hned na přídi s báječným výhledem vpřed a s předtuchou pěkně stráveného dne jsme si objednali pití, vytáhli svačinku a fotoaparát. Během toho se stačila ještě nalodit asi třicítka malých školáků, natěšených na námořnické dobrodružství. Zbytek výletníků tvořila z větší části banda důchodců, z nichž si polovina kvůli stavu zdravotnímu či intelektuálnímu ani nevšimla, že je na lodi. Už za hodinku jsme byli v Hřensku, kde většina dětí které měli nejspíš tuto cestu kvůli špatné známce z chování za trest, vystoupila. Zbylí fakani se tak mohli snadněji rozprostřít po lodi a oblažovat cestující svými veselými kousky.

Ukázalo se, že vzhledem k nízkému stavu vody v řece, se jízda do Drážďan malinko protáhne. Už za pět hodin jsme tam byli, doprovázeni po celou cestu milým zpěvem najatého muzikanta, jehož repertoár narozdíl od jeho hlasu neznal mezí. Po Drupim, Cotugnovi, Lucii, Olympiku, Vondráčkové a skupině Boney M, jsme se rádi zaposlouchali do předení brzdících lodních motorů. V Drážďanech začala ta pravá legrace - vzhledem ke zdržení v poloprázdném korytu Labe a vzhledem k nutnosti opustit přístav v předem určenou hodinu se ukázalo, že na prohlídku uměním a architekturou prošpikovaného města máme něco přes třicet minut. Bylo tedy domluveno, že se podíváme na nejbližší náměstí a hurá domů. Děti zůstali naštěstí na palubě, protože nikdo nechtěl riskovat jejich časově náročné hledání v ulicích města a tak jsme se my ostatní rozběhli za slečnou průvodkyní, jež pro orientaci mávala růžovou hůlkou nad hlavou. Slečna průvodkyně, jsa o dobrých třicet let mladší než většina účastníků zájezdu, nám zmizela už za prvním přechodem pro chodce kam dorazila s malou skupinkou těch nejpružnějších výletníků. My ostatní jsme na pokraji vyčerpání dorazili k semaforu zrovna když padla červená, takže jsme s divoce tlukoucím srdcem, prázdnými plícemi a zakaleným zrakem jen zoufale sledovali růžovou hůlku mizející v davu. Hned jak jsme chytli dech a zelenou, vyrazili jsme tušeným směrem na náměstí. Cestou jsme dohonili některé členy první skupiny, kteří přecenili své síly a přepálili začátek závodu. Před kostelem na náměstí jsme s rychle ubývajícími silami dostihli čelo pelotonu, do jehož zpocených myslí pumpovala průvodkyně historická data o výše zmíněném kostelu. Prakticky bez znatelného zpomalení jsme potom proběhli vnitřkem chrámu Páně a shlukli se opět na náměstí. Jméno kostela jsem nezaslechl, neboť mi v uších divoce bušil vlastní tep. Třesoucí se rukou jsem se pokusil celou stavbu vyfotit. Fotografové vědí, že při focení se doporučuje vydechnout a na chvíli zadržet dech. V danou chvíli by se to ovšem rovnalo sebevraždě a tak jsem musel riskovat rozmazání snímku. Než jsem stačil dvakrát cvaknout, vyrazilo čelo pelotonu prudkým tempem na další plánovanou pozici. Tento start jsem málem prošvihnul, když mě jen těsně minul kočár tažený dvěma statnými valachy.

Pár nejslabších důchodců se zbaběle po anglicku vytratilo a zamířilo zpátky na loď, dávaje tak přednost případné nevolnosti na houpavém plavidlu před potupnou smrtí na přeplněném náměstí. Náš lehce prořídlý a značně již protáhlý peloton mezitím dorazil k jakémusi historickému areálu, jehož název jsem nejen opět nezaslechl, ale už mě ani nezajímal. Opět jsem pořídil pár umělecky rozmazaných záběrů a hajdy za růžovou hůlkou, zase zběsile mizející v dálce. Skupina japonských turistů, zvyklých na běh po světových metropolích za doprovodu bleskového cvakání fotoaparátů, byla znatelně vyvedena z míry při pohledu na dech popadající, vzájemně se za běhu podpírající řadu brunátných zpocených důchodců, míjejících je v úzké uličce. V tuto chvíli mně nejen pálilo na hrudi, ale pálila mě i v kapse uložená a za těžce vydřené koruny zakoupená eura, určená původně na nákup nějakých místních památečních cetek. Průvodkyně, kterou bych nebýt oné veselé růžové hůlky zamlženým pohledem ani nepoznal, zdecimovanému pelotonu sdělila, že krásně stíháme, protože máme ještě skoro dvě minuty do odplutí. V tu chvíli bylo jasné, že na cetky se opravdu nedostane, protože trasa zpátečního úprku se rafinovaně všem případným obchůdkům a stánkům vyhýbala. Spolucestující nad devadesát let při optimistické zprávě průvodkyně padli se zoufalou modlitbou do kolen. Z posledních sil (a u některých jedincū šlo skutečně o ty poslední) jsme donutili dolní končetiny k podivným pohybům, jež by snad jen nevidomý mohl přirovnat k běhu. Za významného řevu lodních motorů jsme naklopýtali do lodi a šťastni popadali na lavice a židle.

Plavidlo odrazilo a nám byla předložena zdrcující zpráva, že stav vody se nijak významně nezlepšil a cesta domů proti proudu nebude trvat původně plánovaných sedm hodin, ale ještě podstatně více. Po celkových deseti hodinách už nikdo nefotografoval, a okolní krajina začínala být všem šumafuk. Ani zpěvák/muzikant už neměl v hlase onu jiskru z počátku plavby. Jeden starý pán, vysušený mnoha hodinami působení slunce a své manželky zkolaboval a bylo tedy třeba přirazit ke břehu, aby se mu dostalo lékařské péče. Ani nás už osmdesátá hra v kostky moc nebrala a ani Černý Petr už nějak přehnaně nezabavil. Kolem projíždějící vlaky jsem přestal počítat po šedesáté soupravě a vesele mávajícím obyvatelům přilehlých obcí jsme jen z vrozené slušnosti nemávali prostředníkem. Po patnácti hodinách cesty jsme se za padající tmy už uchylovali k odporně dětinským hrám jako je šibenice či spojování jednotlivých bodů přímkami. Když jsme dorazili do Hřenska, část šťastných cestujících vystoupila a my ostatní jsme přitiskli nosy na sklo, očekávaje v nastalé tmě objevení se světel děčínského přístavu.

Když jsme konečně před půlnocí vystupovali z lodi, jen s velkým sebezapřením jsem nepadnul na kolena líbaje chladný asfalt. Ještě hodinka autem na chalupu a hurá do postele. Suma sumárum 18 hodin na cestě a třicet minut v Drážďanech. Viděli jsme tolik vody, že už se nám nechtělo ani sprchovat. Ještě že jsme měli štěstí na milý a ochotný personál. Narazit na nějakého arogantního pingla, došlo nejspíš za tmy na Labi k brutální vraždě lynčováním.